středa 13. června 2012

O jedné posedlosti


Pan Askwith za to taky do značný míry může. Mohl jsem si v klidu běhat obyčejný kopce, přespoláky a silnici, a ne se pouštět do dlouhejch běhů. Jenže jak jsem někdy před třemi lety vzal do ruky jeho Feet in the Clouds a začetl se, vzpomněl jsem si, že jsem jako malej začínal s tím, že budu dělat přeběhy kontinentů a nejkratší závod na jakej budu ochotnej nastoupit bude maraton. Tak jsem si řekl, že bych to přeci jen mohl zkusit. S těmi kontinenty to sice moc nevidím (ani námořníkem, kterým jsem chtěl být, se asi už nestanu), ale občas nějakej menší přeběh nebo delší závod by se povést mohl.
Askwith v knize sleduje tři navzájem se proplétající linie: současnou britskou vrchařskou scénu a závody, které se během roku v Británii běhají (refrén v podobě "Scenes from a fell-running year"), legendy britských kopců a jeho vlastní pokus oběhnout Bob Graham Round, přičemž právě Bob Graham Round a jeho příběh je v knize ústřední.
Kolečko Boba Grahama: 72 mil, převýšení přes 8200 m (to samý samozřejmě i dolů), 42 vrcholů v Lake District za 24 hodin. Nezdá se to být tolik, ale dokáže to být ukrutně těžký, jak ukazuje třeba loňský zimní pokus Nicka Clarka. Poprvé jej zdolal v roce 1932 Robert Graham, majitel hotelu v Keswicku, a to za 23 hodin a 39 minut (v teniskách, svršku od pyžama a na vařený vajíčka), čas a výkon, jehož zopakování a překonání se během následujících let stalo něčím na způsob dosažení vrcholu Mt. Everestu nebo míle pod čtyři minuty. Teprve roku 1960 se to podařilo Alanu Heatonovi, přičemž vylepšil Grahamův rekord na 22:18. Stávající rekord, 13 hodin 53 minut, pak drží už od roku 1982 legenda mezi britskými vrchaři Billy Bland, který na otázku, proč neběžel víc mezinárodních vrchařských závodů, odpověděl: "Because I'm fell-runner, not a bloody road-runner." (Je pravda, že většina evropských závodů je dobře značená, v relativně lehkém terénu, bez těžkých a krkolomných seběhů... Příkladem může být ME a MS v běhu do vrchu, který jsou rok od roku lehčí, rychlejší, běhavější a čím dál víc podobný normálnímu přespoláku.)
Další dvě klasický čtyřiadvacetihodinový kolečka, Paddy Buckley Round ve Walesu a skotský Ramsay Round, jsou jen zmíněný. O to větší pozornost je věnovaná klasickým závodům jako Three Peaks, Grasmere, Borrowdale nebo Ben Nevis, a především pak takovým velikánům britských vrchů jakými byli Kenny Stuart, který dokázal zaběhnout maraton za 2:11:36 a dodnes drží traťové rekordy např. na Ben Nevisu nebo Snowdonu, Joss Naylor, Eddie Campbell nebo Helene Diamantides. Nemluvě o celé řadě dalších slavných běžců za posledních víc jak sto let.
Brutální seběhy (ty jsou britskou specialitou a běhaj se často v těžko uvěřiteným tempu: třeba jen Wheelerův rekord na míli z kopce, 3:24, je jen stěží představitelnej fofr; stejně tak legendární je Dalzellův seběh při závodě v Burnsall roku 1910 rychlostí 21 mil za hodinu, tj. v tempu 100 m za 10,65), spousta bláta, únavy a špatnýho počasí, kopce a zase kopce, čím víc, tím líp. To přeci nejde neběžet. Kdo by odolal?

4 komentáře:

  1. hezkej blog a moudrej zapisek, nutici k zamysleni a potesi.. MSF! 12:)
    PS. jen prosim vypni tu kontrolu na roboty, davam sem komentar na po 3:)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Díky moc. Kontrola by už měla být vypnutá.

      Vymazat
  2. Taky jsem chtěla být námořníkem. Nebo astronautem. :o) Ani jedno se nezadařilo, což neznamená, že bych byla nešťastně pracovně zařazená - naopak.

    OdpovědětVymazat