AC 12

Zleva: Jirka Voják, Pavel Brýdl, Robert Krupička a já

Podrobnější zprávu z letočního Adrenalin Cupu se pokusím sepsat pro blog Česko-slovenskýho inovejťáckýho týmu. Jen se omlouvám, že to ze sebe soukám dost pomalu a ještě chvíli mi to bude trvat. Jinak počtářský kejkle ve stylu Honzy12 vyšly skvěle a doběhl jsem na pozici odpovídající cifernýmu součtu mýho startovního čísla. V to jsem po tak dlouhý závodní pauze ani nedoufal.
Kdo by chtěl vidět víc obrázků, tak Česká televize odvysílala půlhodinovou reportáž z celýho závodu.
Velký dík patří ostatním klukům z týmu, Janu Škrabálkovi, Janu Škarnitzlovi a Václavu Lagnerovi. Bez nich bych se jen pěkně proběhl.

O jedné posedlosti

Pan Askwith za to taky do značný míry může. Mohl jsem si v klidu běhat obyčejný kopce, přespoláky a silnici, a ne se pouštět do dlouhejch běhů. Jenže jak jsem někdy před třemi lety vzal do ruky jeho Feet in the Clouds a začetl se, vzpomněl jsem si, že jsem jako malej začínal s tím, že budu dělat přeběhy kontinentů a nejkratší závod na jakej budu ochotnej nastoupit bude maraton. Tak jsem si řekl, že bych to přeci jen mohl zkusit. S těmi kontinenty to sice moc nevidím (ani námořníkem, kterým jsem chtěl být, se asi už nestanu), ale občas nějakej menší přeběh nebo delší závod by se povést mohl.
Askwith v knize sleduje tři navzájem se proplétající linie: současnou britskou vrchařskou scénu a závody, které se během roku v Británii běhají (refrén v podobě "Scenes from a fell-running year"), legendy britských kopců a jeho vlastní pokus oběhnout Bob Graham Round, přičemž právě Bob Graham Round a jeho příběh je v knize ústřední.
Kolečko Boba Grahama: 72 mil, převýšení přes 8200 m (to samý samozřejmě i dolů), 42 vrcholů v Lake District za 24 hodin. Nezdá se to být tolik, ale dokáže to být ukrutně těžký, jak ukazuje třeba loňský zimní pokus Nicka Clarka. Poprvé jej zdolal v roce 1932 Robert Graham, majitel hotelu v Keswicku, a to za 23 hodin a 39 minut (v teniskách, svršku od pyžama a na vařený vajíčka), čas a výkon, jehož zopakování a překonání se během následujících let stalo něčím na způsob dosažení vrcholu Mt. Everestu nebo míle pod čtyři minuty. Teprve roku 1960 se to podařilo Alanu Heatonovi, přičemž vylepšil Grahamův rekord na 22:18. Stávající rekord, 13 hodin 53 minut, pak drží už od roku 1982 legenda mezi britskými vrchaři Billy Bland, který na otázku, proč neběžel víc mezinárodních vrchařských závodů, odpověděl: "Because I'm fell-runner, not a bloody road-runner." (Je pravda, že většina evropských závodů je dobře značená, v relativně lehkém terénu, bez těžkých a krkolomných seběhů... Příkladem může být ME a MS v běhu do vrchu, který jsou rok od roku lehčí, rychlejší, běhavější a čím dál víc podobný normálnímu přespoláku.)
Další dvě klasický čtyřiadvacetihodinový kolečka, Paddy Buckley Round ve Walesu a skotský Ramsay Round, jsou jen zmíněný. O to větší pozornost je věnovaná klasickým závodům jako Three Peaks, Grasmere, Borrowdale nebo Ben Nevis, a především pak takovým velikánům britských vrchů jakými byli Kenny Stuart, který dokázal zaběhnout maraton za 2:11:36 a dodnes drží traťové rekordy např. na Ben Nevisu nebo Snowdonu, Joss Naylor, Eddie Campbell nebo Helene Diamantides. Nemluvě o celé řadě dalších slavných běžců za posledních víc jak sto let.
Brutální seběhy (ty jsou britskou specialitou a běhaj se často v těžko uvěřiteným tempu: třeba jen Wheelerův rekord na míli z kopce, 3:24, je jen stěží představitelnej fofr; stejně tak legendární je Dalzellův seběh při závodě v Burnsall roku 1910 rychlostí 21 mil za hodinu, tj. v tempu 100 m za 10,65), spousta bláta, únavy a špatnýho počasí, kopce a zase kopce, čím víc, tím líp. To přeci nejde neběžet. Kdo by odolal?

Od cesty 2

Skvělá stránka věnovaná britským ultra (přeběhům a oběhům): www.gofar.org.uk. (A ještě odkaz na zámořskou klasiku v tomto oboru: Fastest Known Time.)

Hodně zajímavý portrét Kennyho Stuarta na Mud, Sweat & Tears.

Honza Dufek udělal moc pěkný rozhovor s Vlatimilem Zwiefelhoferem.

Pro chřipku jsem přišel o kvalifikaci na ME v běhu do vrchu a o Lodrino, tak jsem trochu pozměnil plány na letošní rok.

Jarní ŠUTR - obrázky

ŠUTR 54 - jaro 2012. Start, občerstvovačka, cíl a tak. Moc jsem toho bohužel vyfotit nestihl.

Kelímky jsou srovnány

Běžci přihlášeni

Posléze

Průběžně

Občerstvováni

A v cíli (Radek Brunner)

Zničení recyklováni

Od cesty 1

Tohle se Rickeymu a lidem z Ovonovo hodně povedlo: http://rickeygates.com

Maaristaan na svém blogu průběžně vytváří fascinující sbírku fotografií ubíhajících cest všeho druhu: http://maaristaan-runner.blogspot.com

Vskutku pozoruhodný tréninkový deník Gundera Hägga v překladu pana Jansy.

International Skyrunning Federation přišla s novou, hodně zajímavou sérií ultramaratonů. Hned první květnový závod ve Španělsku, Transvulcania, by měl být skvěle obsazený. Škoda, že je to všechno docela daleko (snad kromě Trofeo Kima).

Druhý pokus

V sobotu jsem se docela bál, když střídavě pršelo, sněžilo a bez ustání ukrutně foukalo. Nakonec ale bylo v neděli při závodě polojasno, kolem pěti stupňů nad nulou a sněhu bylo v lese nanejvýš centimetr, i když i ten stačil k tomu, abych krkolomnější seběhy šel pěkně opatrně, spíš krokem než fofrem.
Ve srovnání s loňskem jsem cestu z Trhových Svin do Hojné Vody zvládl o poznání líp. Tentokrát jsem už téměř nebloudil - jen při seběhu k myslivně pod Kohoutem jsem se v jednom místě kus vrátil, abych zjistil, že běžím dobře, a v samotným závěru jsem si to dolů z Kraví hory o něco prodloužil. Hodně pomohly, především psychicky, fáborky, kterými byla trať místy doznačována. Pořadatelům tak patří velký dík za krásný a skvěle připravený závod.

Posledních pár set metrů do cíle s doprovodným vozidlem

Zpátky

... v době

mého truchlivého rozjímání u politých stolů v zakouřených restauracích čtvrté cenové skupiny, že se nikdy nestanu světovým mílařem, a přitom jsem ta tři a třičtvrti kola tak miloval, trať, v níž bylo nejhorší třetí kolo, ve kterém se muselo udržet tempo a přitom si nechat síly pro závěrečnou třístovku, ale stejně i při svém nejlepším závodě bych byl někde v polovině poslední zatáčky, když Ing. C. Herbert Elliot protínal cílovou pásku

Michal Novotný: Zpátky (Pavel Mervart, Červený Kostelec 2009, str. 69)

Otázku, kdo je na fotografii na obálce, není těžké zodpovědět. Jedná se o výřez (celá fotografie je k vidění například zde) ze snímku z rekordního závodu běženého 6. května 1954 v Oxfordu, při němž Roger Bannister jako první člověk na světě zaběhl míli pod 4 minuty (3:59,4). Loket při pravém okraji patří Chrisi Brasherovi, který Bannisterovi závod rozbíhal.
Kniha samotná je souborem útržků vzpomínek na dobu od konce čtyřicátých do začátku sedmdesátých let, přičemž vzpomínky běhací se v ní objevují průběžně až po olympiádu v Tokiu (poslední z nich je ta citovaná v úvodu) a s výjimkou Zátopka se jedná vždy o vzpomínky mílařské.
Pominu-li krátká obhlédnutí situace v ostřejších zatáčkách, nikdy jsem se při závodech neohlížel (a určitě ne na dráze). Při mé nešikovnosti by to taky nejspíš skončilo pádem. Hlavně mi ale vždy připadalo, že se mám snažit běžet dopředu, že bych si tím ohlédnutím závod sám prohrál. Zato po závodě mi pokaždé celý běh leží v hlavě pěkně dlouho a neustále přemýšlím, kde jsem co pokazil a co jsem mohl udělat jinak. O životě vzpomínek a ve vzpomínkách pak raději ani nemluvit. Při závodě samotném se však běžec pohybuje v podstatě pouze v přítomnosti a na nějaké vzpomínky a ohlížení zde není místo. Je tak otázkou, zda se člověk nezačne ohlížet, až když přestane závodit, resp. zda v momentě, kdy se začíná ohlížet, nepřestává závodit? V neposlední řadě se pak vkrádá na mysl, zda není nejlepší (jako H. Elliot nebo R. Bannister) s velkým závoděním po škole, tedy v době, kdy začínáme stále víc a víc vzpomínat, skončit?

a jeho jiného neuvěřitelného výkonu po absolvování univerzity, kdy se vnořil do praktického života a s lehkým srdcem se jako olympijský vítěz a světový rekordman netušených možností, vždyť vyhrál v jedné řadě 44 závodů na 1500 m či na jednu míli, s atletikou ve 23 letech rozloučil, aby žil jako jeden z milionů inženýrů (str. 66)