road runner

Silnice ale taky není špatná...

Meb Keflezighi 12 Mile Tempo in Mammoth na flotrack.org.

Od zítřka zkusím trénovat. Uvidím, co na to noha.

ŠUTR 54 - první ultra

Bylo to jako jít zcela nepřipravený na zkoušku a doufat, že přeci jen prolezu. Od Dolomitenmanna jsem v podstatě jen klusal a občas závodil, tak jsem sám nevěděl, jak ty tři osmnáctikilometrový okruhy ŠUTRu zvládnu. Navíc se z pobolívající nohy vyklubal solidní zánět šlach na bérci. Pořád jsem si říkal, že je to třeba jen namožený, a zkusil jsem s tím tedy běžet. Při závodě to nebylo tak zlý, i když v druhý půlce hlavně v sebězích už byla noha docela cítit, ale od neděle je to pěkně nateklý a vrzavý, takže si nějakou dobu nezaběhám. Alespoň budu víc doma s rodinou.
Trať byla velmi dobře značená, a ani v mlze se v podstatě nedalo zabloudit. Jen v druhém kole jsem se trochu leknul, když se najednou vedle cesty vynořilo týpí, kterého jsem si před tím nevšim. V tom prvním byla orientace jednodušší i díky tomu, že jsem na trati byl spolu s běžci a běžkyněmi na jeden a dva okruhy startujícími o deset resp. pět minut před námi. Jinak byla mlha skvělá, skrývala město a odhalovala mnohá překvapení. Zejména výhled od zříceniny na Babě v druhém kole byl podivuhodný, zamlžená koláž pohlednic z Prahy, Moskvy a Ústí nad Labem - Hradčany, hotel Internacionál, řeka, kouřící tovární komíny. A všude množství barevného listí.
Skoro celý okruh je poměrně hodně běhavý. Jsou v něm tři náročnější, ale nepříliš dlouhé výběhy a vlastně jen jeden krkolomnější seběh kolem dvanáctého kilometru dolů do Šáreckého údolí (těžký zejména díky rozbitému kamenitému podkladu pro došlap). Většinou se však dá běžet lehce a svižně. První dvě kola se šly pěkně, a ani jsem příliš nezpomalil. Ve třetím mi už ale pěkně ztěžkly nohy a výrazně jsem zvolnil. Přeci jen by to chtělo mít víc naběháno a taky bych asi udělal dobře, kdybych do sebe po druhém kole nasoukal ještě jeden gel navíc - dost mi pomohlo nealko pivo na občerstvovačce v půli kola, nabízeli mi i jedno s sebou, ale přeci jen běžet s lahváčem ještě devět kilometrů se mi příliš nechtělo. (Oproti mně šel druhý Radek Brunner celý závod vyrovnaněji, s menším propadem v tempu v závěru.) Snad tedy za rok nebo na nějakém jiném ultramaratonu.

Michaelovi velký dík za krásný závod a gratulace všem, kdo doběhli.

Výsledky na behej.com.
Fotky Michaela Dobiáše.
Fotky Honzy Dufka z runfree.cz.
Zprávy ze závodu: David Volenec, pancha-runner, Martina Němečková, Petr Syblík.

Jinovatka

Jaromír, Michal a David

Sněžka, 15. října 2011, po poledni.

Člověk, hory a živly

Joe Grant ve svých footnotes ukazuje běžce jako součást přírody, na pozadí hor a střetávajících se živlů, a obrací tak naši pozornost k vznešenému a jeho místu v životě člověka. Sama příroda je ve své podstatě děsivá, neustále hrozící zkázou, smrtí a zničením. Vzbuzuje hrůzu, strach ze zániku, z toho, že život již záhy nebude. Toto očekávání konce je však neustále zklamáváno a nahrazováno úlevou z odvrácení nastupující nicoty, okamžikem, v němž se rodí pocit vznešeného. "Vznešené spočívá v tom, že ze samého středu této hrozící nicoty přesto něco nastane, že přesto něco 'přichází' a dá na vědomí, že neskončilo vše. Co takto vyvstává, ona minimální událost, je prosté zde." (J.-F. Lyotard, Putování a jiné eseje, přel. M. Petříček, Herrmann & synové, Praha 2001, str. 117)
Tím, co nastává, je u Granta člověk, běžec, jeho přítomnost uprostřed přírody, a zároveň pohled fotografa zaměřující se na detaily, zachycující stávající okamžik a svým ulpíváním zadržující vpád okolního světa a prázdnoty. Na rozdíl od samotného běžce, jehož pozornost je plně soustředěna na uplývající přítomnost, a jenž si tak nemá kdy uvědomit hrozbu budoucího zániku, může se fotografovi ukázat děsivost přírody v plné síle. Ten však svou pouhou přítomností a zachycením onoho zde popírá hrozící nicotu. V momentě, v němž se střetává viděná prázdnota s životem toho, kdo vidí, se rodí vznešené. V jinak neuchopitelném živlu dokáže Grant v detailu postřehnout pozoruhodné struktury a kompozice - uskupení kamenů a země, pukliny, proměny vody a nebe; mech, stromy, letící ptáky, lišejníky, běžce - život osidlující a opouštějící pustinu. Přítomnost člověka, běžce, pozorovatele tak činí přírodu snesitelnou a vznešenou zároveň.
Zdá se, že právě potěšení z popření nevyhnutelného zániku, vzepření se všeobklopující nicotě, pocit setkání se vznešeným je tím, co žene běžce do hor či na poušť, tím, co odlišuje běh v přírodě od běhu ve městě nebo na stadionu, přičemž nás tento vztah k vznešenému, tato schopnost postavit se vědomí neodvratného konce a vzdorovat nicotě činí svobodnými.

BT1/4M

Babický Trail 1/4 Maraton - závod, který jsem si zatím letos nejvíc užil - skvělá atmosféra a výtečná zábava.

Pro ty, kdo mají raději plnovousy než kníry, připojuji pár poznámek a odkazů.
Od mala jsem měl rád Lasseho Viréna. (Jen mi trochu kazí radost podezření z krevního dopingu, i když v té době nebyl zakázaný a sám Virén nařčení z dopingu vždy odmítal. Tak snad jsou to jen pomluvy.)
Parádní plnovous míval Gaston Roelants, ačkoli na olympiádě si ho, myslím, oholil.
Nakonec je tu ještě britský mílář Frank Clement. Ten je určitě v hodnocení plnovousů na jednom z předních míst.
Z kluků, co znám, jednoznačně vede Rickey Gates, občas mívá kníra a občas plnovous.

Vousatý facebook.
Vousatý blog - The Bearded Runner a jeho Top Bearded Runners.
Americká hitparáda v režii Maria Fraioliho.

Dolomitenmann 2011

To nebylo pro mě

Pěkně jsme se zapotili. Teplo bylo kolem 25 stupňů Celsia, jasno, trať z velké části na slunci, časy povětšinou zhruba o tři minuty pomalejší než obvykle. Keňané to v úvodním náběhu pod kopec pořádně napálili, takže si Jirka Magál, který s nima spolu s Jonathanem Wyattem držel krok, udělal osobák na trojku, ale naštěstí se z toho dostal a nakonec obsadil skvělé čtvrté místo za vítězným Weldemariamem, druhým Jonathanem a třetím Davidem Schneiderem. Sám jsem klukům nestačil a začal jsem o poznání volněji. Asfalt jsem běžel spolu s Tomášem Krutským, kus za náma byl ještě Peťa Losman, a tak jsem si připadal úplně jako za mlada v juniorech. V prvním stoupání jsem šel před Markuse Krölla, kterému to letos bohužel vůbec nesedlo a hodně se vytrápil, a po následujícím traverzu jsem dotáhl Romana Skalského, s nímž jsem pak běžel velkou část závodu až za řečiště zhruba na hodině běhu. Celou dobu (resp. na 35., 45. a 65. minutě) jsem se ládoval gely, aby mi zase nedošlo jako předminule, kdy jsem se nahoru vydrápal jen díky tomu, že jsem nějakému divákovi cestou vypil lahev koly. Nahoře jsem tak nebyl ani tolik zdrchaný jak jindy, jen ta výška mi zase dala hodně zabrat. Před závěrečným stoupáním jsem se dostal před Lokomwu a pak už zbývalo jenom pořádně zabrat, aby mě nedošel výborně jdoucí Tomáš Dlabaja, předat štafetu Rosťovi Vondrovi, obléknout se, napít, najíst a honem dolů.

Ostatní členové týmu (Global assistance): David Mrůzek - kajak, Rostislav Vondra - padák, Jan Hruška - kolo. Klukům moc děkuji za skvělou spolupráci a parádní závod, a stejně tak ČAES, která nás do Dolomit vpravila.

Výsledky na stránkách závodu.
Zpráva ze závodu od Tomáše Dlabaji.
Reportáž v ČT (premiéra v pátek 16. 9. 2011 ve 22:00).
Ještě jeden dokument na ČT4 (premiéra v neděli 18. 12. 2011 v 17:35).

Cesta nahoru

... a cesta dolů

Piknik u cesty

Bachratý Citroen

Ab nach Lienz! (road trip)