Jinovatka

Jaromír, Michal a David

Sněžka, 15. října 2011, po poledni.

Člověk, hory a živly

Joe Grant ve svých footnotes ukazuje běžce jako součást přírody, na pozadí hor a střetávajících se živlů, a obrací tak naši pozornost k vznešenému a jeho místu v životě člověka. Sama příroda je ve své podstatě děsivá, neustále hrozící zkázou, smrtí a zničením. Vzbuzuje hrůzu, strach ze zániku, z toho, že život již záhy nebude. Toto očekávání konce je však neustále zklamáváno a nahrazováno úlevou z odvrácení nastupující nicoty, okamžikem, v němž se rodí pocit vznešeného. "Vznešené spočívá v tom, že ze samého středu této hrozící nicoty přesto něco nastane, že přesto něco 'přichází' a dá na vědomí, že neskončilo vše. Co takto vyvstává, ona minimální událost, je prosté zde." (J.-F. Lyotard, Putování a jiné eseje, přel. M. Petříček, Herrmann & synové, Praha 2001, str. 117)
Tím, co nastává, je u Granta člověk, běžec, jeho přítomnost uprostřed přírody, a zároveň pohled fotografa zaměřující se na detaily, zachycující stávající okamžik a svým ulpíváním zadržující vpád okolního světa a prázdnoty. Na rozdíl od samotného běžce, jehož pozornost je plně soustředěna na uplývající přítomnost, a jenž si tak nemá kdy uvědomit hrozbu budoucího zániku, může se fotografovi ukázat děsivost přírody v plné síle. Ten však svou pouhou přítomností a zachycením onoho zde popírá hrozící nicotu. V momentě, v němž se střetává viděná prázdnota s životem toho, kdo vidí, se rodí vznešené. V jinak neuchopitelném živlu dokáže Grant v detailu postřehnout pozoruhodné struktury a kompozice - uskupení kamenů a země, pukliny, proměny vody a nebe; mech, stromy, letící ptáky, lišejníky, běžce - život osidlující a opouštějící pustinu. Přítomnost člověka, běžce, pozorovatele tak činí přírodu snesitelnou a vznešenou zároveň.
Zdá se, že právě potěšení z popření nevyhnutelného zániku, vzepření se všeobklopující nicotě, pocit setkání se vznešeným je tím, co žene běžce do hor či na poušť, tím, co odlišuje běh v přírodě od běhu ve městě nebo na stadionu, přičemž nás tento vztah k vznešenému, tato schopnost postavit se vědomí neodvratného konce a vzdorovat nicotě činí svobodnými.

BT1/4M

Babický Trail 1/4 Maraton - závod, který jsem si zatím letos nejvíc užil - skvělá atmosféra a výtečná zábava.

Pro ty, kdo mají raději plnovousy než kníry, připojuji pár poznámek a odkazů.
Od mala jsem měl rád Lasseho Viréna. (Jen mi trochu kazí radost podezření z krevního dopingu, i když v té době nebyl zakázaný a sám Virén nařčení z dopingu vždy odmítal. Tak snad jsou to jen pomluvy.)
Parádní plnovous míval Gaston Roelants, ačkoli na olympiádě si ho, myslím, oholil.
Nakonec je tu ještě britský mílář Frank Clement. Ten je určitě v hodnocení plnovousů na jednom z předních míst.
Z kluků, co znám, jednoznačně vede Rickey Gates, občas mívá kníra a občas plnovous.

Vousatý facebook.
Vousatý blog - The Bearded Runner a jeho Top Bearded Runners.
Americká hitparáda v režii Maria Fraioliho.

Dolomitenmann 2011

To nebylo pro mě

Pěkně jsme se zapotili. Teplo bylo kolem 25 stupňů Celsia, jasno, trať z velké části na slunci, časy povětšinou zhruba o tři minuty pomalejší než obvykle. Keňané to v úvodním náběhu pod kopec pořádně napálili, takže si Jirka Magál, který s nima spolu s Jonathanem Wyattem držel krok, udělal osobák na trojku, ale naštěstí se z toho dostal a nakonec obsadil skvělé čtvrté místo za vítězným Weldemariamem, druhým Jonathanem a třetím Davidem Schneiderem. Sám jsem klukům nestačil a začal jsem o poznání volněji. Asfalt jsem běžel spolu s Tomášem Krutským, kus za náma byl ještě Peťa Losman, a tak jsem si připadal úplně jako za mlada v juniorech. V prvním stoupání jsem šel před Markuse Krölla, kterému to letos bohužel vůbec nesedlo a hodně se vytrápil, a po následujícím traverzu jsem dotáhl Romana Skalského, s nímž jsem pak běžel velkou část závodu až za řečiště zhruba na hodině běhu. Celou dobu (resp. na 35., 45. a 65. minutě) jsem se ládoval gely, aby mi zase nedošlo jako předminule, kdy jsem se nahoru vydrápal jen díky tomu, že jsem nějakému divákovi cestou vypil lahev koly. Nahoře jsem tak nebyl ani tolik zdrchaný jak jindy, jen ta výška mi zase dala hodně zabrat. Před závěrečným stoupáním jsem se dostal před Lokomwu a pak už zbývalo jenom pořádně zabrat, aby mě nedošel výborně jdoucí Tomáš Dlabaja, předat štafetu Rosťovi Vondrovi, obléknout se, napít, najíst a honem dolů.

Ostatní členové týmu (Global assistance): David Mrůzek - kajak, Rostislav Vondra - padák, Jan Hruška - kolo. Klukům moc děkuji za skvělou spolupráci a parádní závod, a stejně tak ČAES, která nás do Dolomit vpravila.

Výsledky na stránkách závodu.
Zpráva ze závodu od Tomáše Dlabaji.
Reportáž v ČT (premiéra v pátek 16. 9. 2011 ve 22:00).
Ještě jeden dokument na ČT4 (premiéra v neděli 18. 12. 2011 v 17:35).

Cesta nahoru

... a cesta dolů

Piknik u cesty

Bachratý Citroen

Ab nach Lienz! (road trip)

X-talonová podrážka

Tak trochu jsem sliboval srovnání roclitové a x-talonové podrážky. Konečně se mi podařilo vyzkoušet X-Talony 190, zkusím tedy alespoň pár slov napsat.
V podstatě x-talony drží stejně dobře jako roclity a nesmekají ani na tvrdém a mokrém povrchu. Problém je však v tom, že díky výrazným špuntům má běžec na tvrdém podkladě pocit horšího kontaktu s terénem a zdá se mu (hlavně na rovném asfaltu či betonu), že poněkud plave. Navíc se špunty při běhu na tvrdém poměrně rychle sjíždějí (je však pravda, že x-talony jsou především závodní boty, a tak nemá příliš smysl od nich očekávat životnost větší než zhruba 500 km). V blátě a na měkkém jsou však výborné. Roclity jsou tedy určitě univerzálnější boty a na většinu závodů u nás i v Alpách mi připadají vhodnější než x-talony. Je jen škoda, že Inov-8 zatím nedělá žádnou lehčí závodní botu s roclitovou podrážkou, např. nějakou obdobu f-litů 195 nebo 230. X-talony se zase skvěle hodí na přespoláky, některé lesní běhy a nepochybně i na klasické vrchy na britských ostrovech, kde je bláta víc než dost.

S/Z 2011

Mohli bychom parafrázovat Barthese: "Co víc, mezi S a Z je vztah grafické inverze: je to jedno a totéž písmeno, viděné z druhé strany zrcadla [...]. Lomítko (/), které proti sobě staví S ze jména [Sierre] a Z ze jména [Zinal], tedy vyvolává paniku: je to cenzurní škrt, povrch zrcadla, stěna halucinace, ostří antiteze, abstraktně znázorněná mez, [...]." (Roland Barthes, S/Z. Garamond, Praha 2007, str. 179-180. Přeložil Josef Fulka.) Jen se zde místo prostého lomítka tyčí mezi S a Z vrchol W hotelu Weisshorn, u nějž se závod láme,  vrchol hory (Weisshorn), která ční vysoko nad údolím, do nějž se sbíhá.
Na halucinace sice nedošlo, ale i tak to na mě bylo dost vysoko, navíc se ve výšce nad 2000 m n. m. běžela v podstatě větší část závodu. Začátek byl dobrý, i když poměrně prudký (na prvních 6 km se nastoupalo zhruba 1200 m) a běželo se, popřípadě šlo, celkem svižně (ve Slovinsku jsme oproti tomu první kopec nahoru jen lehce klusali). Výrazněji zpomalovat jsem začal až před Weisshornem, kde už jsme se pohybovali ve výšce kolem 2200 m n. m. a byl jsem rád, že to nějak udejchám. Tam mě taky předběhl Glen Randall, těsně před Weisshornem pak Castanyer a za ním v poměrně rychlém sledu Ancay, Pianet a nakonec i Billy Burns. Dosti dlouho se běželo mírně z kopce po úzké cestě, kde jsem se chytal turistů jak zábradlí, za což se jim omlouvám, ale vyhýbat se často dalo jen velmi těžko. Pod 2000 m n. m. jsme se dostali až na posledních dvou kilometrech, kde to bylo pořádně z kopce rovnou dolů do Zinalu. Každopádně se mám ještě hodně co učit a co natrénovat. Určitě by se totiž dalo běžet o 5-10 minut rychleji. Snad příště...
Ve stručnosti tedy:
První hodina - dobrý,
druhá hodina - jakž takž až nic moc,
třetí hodina - bída,
ale jinak paráda.
Krásný závod, skvělí pořadatelé a hory...

Robert Krupička, s nímž jsem do Zinalu jel, a jemuž tak děkuju za nadmíru vydařený výlet, doběhl na 10. místě.
Dobré postřehy, mimo jiné ohledně chůze do kopce a evropského způsobu závodění, má ve své zprávě ze závodu Nick Clark.

Výsledky na datasport.com.

Robert trénuje...

... já sotva popadám dech. (Foto: Robert Krupička)