Mezi stromy

Největším lákadlem třetího závodu Salomon Trail Running Cupu na Lipně byla určitě Stezka korunami stromů - a nezklamala. Nahoru po točitém schodišti za notného povzbuzování diváků (to se v Čechách zas tak často nezažije), dolů po dřevěném chodníku ve spirále a navazující smyčce mezi stromy zpět k patě věže. Jen nedokážu říct, jaká je tam vyhlídka a co všechno je na stezce k vidění - nějak jsem nebyl schopen se cestou rozhlížet. Za Stezkou krátké klesání, pak ještě jedno záludné stoupání a závěrečný seběh do Lipna. To už jsem byl docela prošitej, takhle dlouho jsem kvůli pochroumanýmu kolenu neběžel od závodu v Canazei. Koleno ale kupodivu vydrželo, to spíš tréninkový výpadek byl znát.
Možná ještě hezčí byl úsek přes Luč, po pěšině mezi skalami s řadou technických pasáží. Ve stoupání jsem tam začal poodbíhat Romanovi Skalskýmu, se kterým jsem do té doby běžel. Seběh do Loučovic byl hodně zábavný, ale šel jsem ho raději na jistotu a nijak neriskoval. Za Loučovicemi jsem zazmatkoval. Hrozně dlouho jsem neviděl žádný fáborek ani jiné značení, tak jsem se začal ptát turistů, jestli nějaké neviděli, a nakonec jsem to otočil a běžel zpátky. Po chvíli vidím, jako proti mně běží Roman a kousek za ním Josef Poduška a Tomáš Buryška, tak jsem to otočil ještě jednou a přidal se. I Roman si myslel, že jdeme špatně, ale naštěstí tomu tak nebylo. Taky jsem se mohl před závodem pořádně podívat na mapu, abych věděl, že se tam nikde odbočit nedá, protože z jedné strany je řeka a z druhé přírodní rezervace Čertova stěna. Ztratil jsem možná dvě minuty, těžko říct, ale aspoň jsem pobavil výletníky.
Záludný pak byl už jen výběh druhé sjezdovky. Potvory dotěrný a kousavý tam byly, a jak byla sjezdovka docela prudká, ani utéct se jim nedalo.
Krásná trať, snad bude stejná i příští rok.

Canazei 2013 - Dolomites SkyRace

K závodu jsem pár slov napsal pro inovejťácký blog, přidávám tedy už jen několik fotek.

Passo Sella

Piz Boe

Marmolada

U jezera Fedaia (foto: Vendula Peteříková)

(foto: Vendula Peteříková)

Tým pro Canazei  (foto: Vendula Peteříková)

Canazei 2013 - vertikální kilometr

Připadal jsem si, jak kdybych se omylem ocitl na startu světového poháru ve sjezdovém lyžování. Úzká startovní brána, okolo spousta borců s hůlkami a před námi prudký svah - nahoru. Po startu pořádná mela, lehce nabodnutý lýtko, ale jinak dobrý. Honza Zemaník dopadl o poznání hůř. Dostal hůlkou přes koleno tak, že to musel v půli kopce pro bolest vzdát. Intervalový start by byl pro nás téměř jistě lepší, ale zas bychom přišli o parádní finiš jak v závodě mužů, tak v závodě žen. Kus po trávě a pak už jen úzká hliněná pěšina lesem a výš, pořád do kopce (teda jeden seběh tam byl, to je pravda, měl asi patnáct metrů na délku a možná jeden metr dolů). Těch tisíc metrů jsme nastoupali zhruba na dvou a půl kilometrech. Když jsem se zrovna nepokoušel o chabou imitaci běhu, tak jsem lezl po čtyrech nebo chodil. Zhruba od čtvrtiny trati jsem se držel stále na stejném místě, ale špička už byla dávno v trapu. Utekli mi pořádně, přeci jen pět minut na tak krátkém závodě je víc než dost. Tady je hodně co zlepšovat.

Kříž na vrcholku nad cílem vertikálního kilometru. Vlevo vzadu Piz Boe - nejvyšší bod Dolomites SkyRace

Start vertikálního kilometru - na kraji lesa u heliportu zhruba uprostřed obrázku

Cíl vertikálního kilometr - těsně pod vrcholem zubu uprostřed

Tým pro vertikální kilometr. Vpravo Ondra, uprostřed Iva, Honza bohužel kvůli zranění chybí (foto: Vendula Peteříková)

AC 2013

Ne že bych se kdo ví jak rozepsal: k letošnímu Adrenalin Cupu pro Czech and Slovak Inov-8 team blog.
Více ze závodu včetně dalších disciplín pak možno shlédnout v půlhodinové reportáži ČT Sport.

Moc jsem toho na Lysý nevyfotil

Beskydský šerpa: tak toho bych se mohl zúčastnit leda v roli sudu. Myslím, že váhu mám podobnou. Fakt borci

LoLo místo LoLa

Zhruba uprostřed nahoru, vpravo nad lomem dolů

Velmi stručně jsem z letošního závodu Lodrino-Lavertezzo poreferoval už ve zprávě pro skyrunning.cz. Závod byl krásný a svou atmosférou do značné míry komorní (včetně možnosti přihlásit se na místě). Je jen škoda, že kvůli čerstvému sněhu v průsmyku se neběžela klasická trať do Lavertezza. Přeci jen běžet průsmykem na druhou stranu hřebene je elegantnější než odběhnout osmičku nad městem, alespoň je na co se těšit pro příště. Stoupání bylo v této variantě kratší (ale i tak těžké, silové a hodně chodivé; končilo v necelých 1800 m n. m. zhruba na hranici lesa, start v Lodrinu je v 262 m n. m.), seběh však o nic jednodušší nebyl a hlavně v závěru (prudké klesání lesem mezi skalami a po kamenných schodech zpět do Lodrina) byl asi i těžší než do Lavertezza. Skvěle se osvědčily inovejtky (trailroc 255), které mi uklouzly snad jen jednou, a to spíš díky mé nepozornosti. (Je ale pravda, že jsem kvůli kolenu běžel dolů dost opatrně.) Robert s Honzou běželi výtečně, já po jarním tréninkovém výpadku způsobeném nemocí spíš průměrně.

Road-X 233 (dodatek)

O silničních botách Road-X 233 jsem psal už předloni v létě. Nyní jen několik poznámek po téměř dvou letech užívání. Jsou hodně tvrdý - v podstatě ještě tvrdší, než se mi při prvním zkoušení zdálo -, ale dá se na to zvyknout. Běžně v nich běhám tréninky na dráze, a zatím co před rokem, když jsem šel 6 x 1000 m, bolela mě lýtka už při třetím čtvrtém úseku, teď bez problémů odběhám 5 x 2000 m apod. Robbie Simpson v nich loni běžel Jungfrau-Marathon a běžel ho dobře. To bych si sice netroufl, ale už chápu, že se to dá.

Buddy Edelen

Buddy Edelen byl první Američan, který zaběhl 10 000 m pod 30:00, první Američan, který zaběhl maraton pod 2:20, a první člověk, který jej dokázal zvládnout v čase pod 2:15. Ve své době byl jediným Američanem, který dokázal konkurovat britským a evropským běžcům, a taky je porážet. Velkou část svého aktivního běžeckého života prožil jako učitel v Británii, kde běžel v roce 1962 i svůj první maraton, Polytechnic Marathon od hradu Windsor podél Temže na stadion v Chiswicku, kterým se sice značně protrápil poté, co posnídal rybičky, které dostal den před tím od kamaráda, ale už o rok později dokázal na stejné trati zaběhnout světový rekord 2:14:28. Ve stejném roce pak zvítězil i na maratonu v Košicích v traťovém rekordu 2:15:09, který vydržel až do roku 1978. Na olympiádě v Tokiu přes značné zdravotní problémy, bolesti a omezení v tréninku způsobené ischiasem doběhl na šestém místě (jeho výkon, co do bojovnosti, loni připomněl Meb Keflezighi svým skvělým čtvrtým místem na olympiádě v Londýně).

"Hi, Queen!" Buddy Edelen zdraví britskou královnu před svým prvním maratonem

Murphyho biografie se sice striktně drží pouze Edelenova sportovního života, ale o to je konzistentnější, hutnější a především je nadmíru poučná, a to přesto, že je o běžci, který byl na vrcholu kariéry už na začátku šedesátých let dvacátého století. Teprve při její četbě mi konečně došlo, jak by měl vypadat trénink na maraton. Je to zřejmě především mojí nevědomostí, ale až u ní jsem si plně uvědomil význam dlouhých běhů v tempu blížícím se tempu závodu. Delší výběhy jsem sice o víkendech chodil vždycky, ale vlastně relativně pomalu. Podle toho taky vypadaly závěry všech mých závodů od půlmaratonu dál.

Frank Murphy: A Cold Clear Day. The Athletic Biography of Buddy Edelen (Kansas City: Wind Sprint Press, 1992)